Přiznám se, hodně dlouho jsem uvažovala o tom co napsat jako další článek. Mám jich tady plno rozepsaných, ale nic není to ono co bych byla schopná publikovat ven.  Tak jsem tomu nechala volný průběh a až mě něco zase napadne, tak večer sednu a sepíšu to. Ono když máte malé dítě, tak toho času moc není a když už je, tak děláte všechny ostatní věci kolem a na něco jako je odpočinek nebo psaní článků, často nezbyde čas. Ale po tom, co jsem zažila včera jsem naprosto jasně věděla co bude další téma. Rozumím a chápu to, že některé teď ty moje články úplně nemusí bavit, ale mám nějak potřebu se tady vypsat. 

Nicméně abych se dostala k jádru věci. Včera jsem si psala s mojí "kamarádkou" ( uvozovky proto, protože už jsem ji za kamarádku zcela nepovažovala, protože od té doby co se s nás dvou staly matky jsme měly odlišné názory..) a tak nějak to vypadalo že to bude na dobré cestě a my se na konci celé konverzace nepohádáme tak jak bylo pokaždé zvykem. To jsem se ovšem spletla, protože stačilo napsat jenom to že mi má přijít kamarád se kterým jsme se kdysi dávno obě bavily a bylo to zase tam kde vždycky. Když pominu to že mi vyčetla že se nejsem schopná s ní domluvit, abych za ni přijela, tak mi tak mezi řeči vlastně řekla že je rozdíl mezi tím, když člověk dítě chce a když se jim to stane "náhodou" (pro vysvětlení, ano my s manželem jsme byli ten druhý případ, ale vůbec to neznamená to, že by jsme se na malou nějak o to míň těšili a nebo že by jsme nebyli rádi. My jsme tomu spíš dali volný průběh a když to přijde, tak to přijde.) a že vlastně naše malá je chudák, protože nemá nejdražší věci, kupuju jí tak z 1/2 věci od kamarádky co má taky holčičku a ty věci jsou od ní jako nové a nejezdíme s malou extra na výlety a vrchol všeho bylo to, že jsme s malou nešli na vítání občánku, takže má vlastně zkažený život. Takže ve finále já malou nemám tak moc ráda jako ona, protože ji nekupuju všechno a ještě prý místo toho abych koupila věci malé, tak je koupím sobě. ( Já si věci pro sebe koupila snad naposledy před rokem když nepočítám věci jako je spodní prádlo, které člověk opravdu potřebuje.) V ten moment jsem si tak jenom řekla, jak si něco takového vůbec může dovolit říct? Copak to, že člověk nekoupí dítěti to nejdražší a kupuje oblečení po kamarádkách, dělá s člověka nějakou horší matku nebo jako co? Chápu, že někdo prostě má ty peníze na to, aby kupoval každou kravinu co vidí, ale můj názor je takový, že tomu dítěti je stejně jedno jestli leží v hrazdičce za 1500,- nebo v hrazdičce za 3000,- . Hlavně že si má s čím hrát a největší středobod pro něj je stejně ta matka, která si s ním povídá, dělá blbosti, směje se s ním, stará se o něj a podobně. 

Když jsem byla malá já, plno takových věcí které jsou teď za mě nebyli. A myslím si, že i kdyby byli, tak já je nemám. A nemůžu nějak říct, že bych strádala, nebo mi v mém dětství něco scházelo. Právě naopak. Vím, že se mi mamka snažila dát co nejvíc lásky mohla a byla schopná se pro mě i rozkrájet abych se měla dobře. A já si nemůžu ani trochu stěžovat. S mamkou máme spolu doteď neskutečný vztah a já jsem za to ráda. Myslím, že kdo mě zná, může tohle jenom potvrdit. Proto prostě nepochopím to, jak někdo může říct to, že když nemá tisíce na to aby kupoval cokoliv, je nějak horší než ten kdo to těm dětem kupuje. Moje malá je nejvíc šťastné dítě. Nebyl by den, kdy by se semnou nesmála, kdy by se na mě nesmála, kdy by brečela jen tak pro nic za nic. Proto si myslím že ji absolutně nic nechybí. 

Pak mám další kamarádku, která má koupený kočárek v bazaru 3/4 oblečení kupované v sekáči, žádné těhotenské ani novorozenecké fotky, židličku starou dřevěnou a má toho nejspokojenějšího syna na světě. Takže prostě proč? Proč takhle dělit mámy? Každá máma je skvělou mámou pro toho svého drobečka! A je úplně jedno jestli má věci skoro za miliony, nebo věci za pár stovek. Tohle z vás špatnou mámu nedělá! a nikdy dělat nebude. Chápu že to teď trochu zní jako bych se chtěla nějak obhajovat sama před sebou, ale tak to není ani v nejmenším. Spíš mě tenhle názor rozpálil fakt do běla. Vzpomněla jsem si při tom na svoji ségru, která mi kdysi říkala že takových lidí co soudí matky podle peněz je na internetu spousta a ať si z toho nic nedělám. Upřímně? Sebralo mě to víc než jsem si myslela. Brečela jsem tady asi 15 minut, kdy mi malá spala a já nevěděla jestli mě víc mrzí to, že tohle napsala moje bývala nejlepší kamarádka, s kterou jsem strávila ty nejlepší léta a nebo to co si vlastně myslí. 

Já jsem člověk, který by se pro malou rozkrájel, dal ji první poslední a radši než abych koupila něco sobě, tak jdu a koupím to malé Emči. Chovám se přesně tak jak se k tomu stavěla moje mamka a snažím se z ní vychovat tu nejlepší princeznu, která si jednou najde svého prince. 

A zajímalo by mě jaký názor máte na tohle vy? Napište mi do komentáře, já si to velice ráda všechno přečtu. 
Mějte se krásně a snad příště u trochu víc pozitivního článku! ❤

 Tak jsem si tak nějak řekla, že možná nastal už ten čas Vám konečně sepsat pokračování mého těhotenství. Ten kdo trochu pozorně čte moje články, si logicky vyvodil, že je asi blbost abych byla ještě těhotná. Ano, píšu tohle až s odstupem času. Můj malý uzlíček štěstí teď leží vedle mě a spokojeně si oddychuje. Nemůžu pořád věřit tomu, že už to bude půl roku co jí máme. 

Abych se ale dostala k jádru věci kterou tady chci řešit. Ráda bych Vám dovyprávěla můj průběh těhotenství. Začneme asi tam, kde jsem to minule ukončila. Po rozhovoru s rodiči od manžela ( ano, stihli jsme se mezi tím vším ještě i vzít :D) jsme spolu o tom mluvili a dál jsme to nějak neřešili. Po čase jsme se ale dozvěděli důvod takové reakce. Od manžela sestra jim totiž stihla volat ještě před námi a oznámit jim že je taky těhotná. V ten moment jsme všechno pochopili. Moje únava a totální nechutenství ke všemu ze dne na den najednou přešli. Mohla jsem si v klidu dát kafe a zajíst to koláčkem nebo něčím sladkým. I když po většinu času jsem místo sladkého jedla spíš slané věci. Začala jsem si teda myslet že místo mnou vysněné holčičky budu čekat chlapečka. Ale pořád jsem tak nějak věřila na intuici a na to že to holka bude. Když přišel na řadu druhý screening, tak jsem doufala že se tam konečně dozvím pohlaví miminka. Samozřejmě manžel semnou jít nemohl, protože covidové opatření v ten moment. Musela jsem to teda zvládnout všechno sama. Když jsem se od paní doktorky dozvěděla že to na 90% vypadá na holčičku, ale ať mi to ještě moje paní doktorka zkontroluje, začala jsem mít radost. Volala jsem teda hned manželovi, abych mu řekla že se nám narodí malá slečna. Ten radost sdílel hned semnou. V ten moment jsem věděla že můžu začít nakupovat hezky růžové věci a začít se těšit na holčičku. 

Při kontrole u paní doktorky, jsem ji teda sdělila, že na screeningu mi řekli že to bude holčička, ale máme to ještě zkontrolovat. Jenže naše milá zlatá se rozhodla že nám to podruhé už neukáže a já vlastně byla takhle napnutá až skoro do 36.tt, kdy jsem doktorce řekla jestli to teda pořád je holčička. A to se nám miláček ukázala v plné parádě. Potom teda došlo na to, že musíme vybrat jméno. Když jsme se spolu o jménu bavili, tak jsme každý měl úplně jinou představu. Já byla spíš na takové ty zvláštní a zahraniční jména a manžel spíš pro ty klasické české. Tak jsme se tak nějakou dobu ještě dohadovali co a jak až jednoho dne jsme prostě narazili na jméno Ema. Bylo to přitom úplně normální jméno, které se mi krásně hodilo. Pak jsme ještě přišli na jméno Stela, ale když jsme se o těch dvou jménech víc a víc bavili, tak jsme nakonec dospěli k názoru že to bude prostě malá Emička. 

Když jsem měla jít na těhotenskou cukrovku, neměla jsem z toho vůbec radost. Nechtěla jsem tam vůbec jít když jsem četla všude že je to katastrofa a že to plno holek nezvládlo. Nejvíc mě děsilo to, že nemůžu jíst a pít. Úplně jsem trpěla hrůzou, že se ráno vzbudím a budu mít prostě hlad. To se díky bohu nestalo a já mohla jít v klidu do toho. Při prvním odběru jsem byla v pohodě. Když nám donesli ten roztok, už mi tak do smíchu nebylo. Řekla jsem si ale, že to prostě musím zvládnout a měla jsem ho mezi prvníma v sobě. Upřímně to nebylo tak strašné jak jsem čekala. Ještě když nám sestřička řekla, že to klidně můžeme čistou vodou zapít. Když jsem ale pak šla na další odběry, začala větší sranda a to hledání žil na mých rukou :D. Všechna čest sestřičkám, které to zvládli nakonec úplně na jedničku, i když jsem odcházela celá polepená náplastí na všech odběrových místech na rukou. Výsledek mě taky potěšil. Těhotenskou cukrovku jsem neměla, takže jsem mohla vesele dál prasit vším co mi přišlo pod ruce :D.

Čím víc se mi blížil termín porodu, tím víc se nám to v bytě začínalo plnit výbavičkou pro malou. Co se týče oblečení jsem absolutně propadla všemu růžovému co jsem viděla, a začala se trochu modlit v to ať nás malá princezna nepřekvapí a není z ní malý princ. S blížícím se datumem porodu se začali vracet i moje nálady. Teď když to vezmu tak nějak zpětně, tak jsem musela být fakt na zabití. Byla jsem v jednom kuse protivná, na nikoho jsem neměla náladu a všechny jsem nesnášela. Upřímně teď lituju manžela, protože v tu dobu jsem se fakt chtěla sebrat a odejít od něj. Ještě že se tak nestalo a mě pak došlo že všechno tohle jsou jenom pitomé hormony. Začala jsem se na ten porod hrozně těšit. Rozhodla jsem se nakonec rodit ve Vítkovické nemocnici. Bylo to hlavně tím, že tam mám jako porodní asistentku tetu. Neměla jsem ale vůbec jisté to, že když to na mě přijde, tak tam bude. Ale pořád jsem si říkala, že prostě když budu rodit, bude tam. 

Když jsem byla naposledy na kontrole u paní doktorky, tak mě potěšila. Řekla mi že když budu chtít rodit, tak ať rodím, že už je všechno připraveno k tomu aby malá šla ven. Na další kontrolu jsem byla objednaná až za 3 týdny tuším a bylo to těsně kolem termínu a já si dělala se sestřičkou legraci, jestli to ještě vydržím. Přísahám že to byli snad nejdelší týdny co jsem zažila, ale pořád jsem byla naladěná na to že to prostě zvládnu a nebude to moc bolet. Mezitím se ještě slavili narozeniny od manžela a mělo dojít k tomu že se naší rodiče konečně seznámí. Já byla tak nervózní, že jsme si dělali legraci že by to bylo celkem vtipné kdyby mi zrovna v ten den a v tu chvíli kdy by tady byli všichni praskla voda (protože už jsem v tu dobu byla 38 tt. tak klidně mohla). Nic takového se nestalo a princezna se hezky pekla dál. Dny plynuly dál a mě se začal blížit termín. Šli jsme ještě s našima jeden víkend nakoupit do obchodu povlečení a peřinku pro malou, protože to jediné mi chybělo a já malé říkala že ještě na svět vykouknout nemůže, že pro ni nemám všechno. Když jsme šli s našima nakupovat, tak jsem mamce říkala, že se dneska úplně necítím, že mě nějak bolí bedra a nevím co se z toho vyklube. Ta bolest začala být tak už nepříjemná, že jsem skoro celou noc nespala. Přidala se mi do toho ještě bolest podbříšku, takže jsem si šla dát ráno vanu a doufala jsem, že mě to prostě přejde. Bolest trochu povolila, tak jsem se šla prospat a snažila se nabrat trochu energie. Moc mi to ale nešlo, protože to začlo být takové celkem pravidelně. Po vaně mi odešla už i hlenová zátka a já pořád čekala co z toho bude. Blížil se večer a já psala mamce že nevím jestli náhodou v noci nepojedeme ať je taťka v pohotovosti kdyby náhodou. Měl nás vést taťka, protože manžel ani já nemáme řidičák. 

Šla jsem si teda lehnout a nechala to osudu. No jenže moc jsem nemohla usnout a blížila se 10 hodina večer a já budila manžela že už je to asi tady, protože fakt bolesti co 5-6 minut. Když jsem vstala z postele a šla otevřít okno dokořán ať se nadýchám čerstvého vzduchu, jsem zjistila že to nejde, protože se mi úplně rozklepaly nohy. Podle mě to bylo tím že jsem prostě byla nervózní a nevěděla co se to semnou děje. Takže jsme dobalili poslední věci do tašky do porodnice a šli jsme dolu za taťkou, který nás už čekal před barákem a jeli jsme směr porodnice. Po příjezdu do porodnice mě samozřejmě veškerá bolest přešla. Ale paní doktorka semnou všechno vyplnila co potřebovala a prohlídla mě. Její zpráva mě už tak nepotěšila, protože sice jsem byla už fakt ready na to rodit, ale nebylo to vůbec to co potřebují. Takže mě akorát natočila, domluvila se semnou že se k nim už v úterý mám stavit na kontrolu což byl i termín kontroly co jsem měla jít k mojí gynekoložce a měla jsem si do té doby vyřídit papír u oční že můžu rodit přirozeně. Takže jsme se zase sbalili a jeli domů. Šla jsem si lehnout a doufala jsem že usnu protože přes ty křížové bolesti usnout, to fakt nešlo. Manžel ten byl v ten moment tuhý, protože věděl že jde ráno do práce. Já ovšem zase neusla a pořád si stopovala bolesti, které už byli co 3 minuty a nechtěla jsem riskovat si dávat ještě vanu, protože jsem měla strach že ještě budeme rodit doma. Takže bylo něco málo kolem 2 hodiny a já opět všechny budila že teď už to je fakt tady a jedeme. Dokonce mě to už ani v autě nepřešlo. Dojeli jsme tedy opět do porodnice a sestřička mi řekla že pochybuje že už je to tady, že jsem nějaká moc vysmátá na to. Slova paní doktory to všechno jenom potvrdili, ale vzhledem k tomu že už jsem tam přijela podruhé za jednu noc, tak si mě tam už nechali s tím, že se uvidí co bude ráno na vizitě a že si mě tady kdyžtak nechají. Domluvili jsme se, že mi píchne něco na ty bedra ať se vyspím a já jenom souhlasila. Když do mě napíchli kanylu s tekutinou, tak já jenom odpočítávala hodiny než to začne působit. Když jsem měla už dvě hodiny od dokapání kapaku a pořád žádný účinek, tak jsem začala být trochu nervózní a přitom přesvědčena že ráno odejdu s manželem a nic se konat nebude. Ovšem přišla 6 hodina ráno a střídání směn. Otevřeli se dveře a do nich vešla teta. V ten moment jsem byla nejšťastnější na světě. Vyšetřila mě a řekla mi že teda kapák mi od bolesti asi nepomohl, ale za to jsem se otevřela na dva centimetry a že teda zaleží na mě, buď ten porod vyvoláme nebo budu čekat až to příjde samo. Já byla nahnutá pro druhou variantu, jenže osud chtěl jinak a já měla vysoký tlak a bílkovinu v moči. Takže jsme šli na věc. Když padla otázka na to jestli chci epidural, neváhala jsem snad ani sekundu a odpověděla tetě ať to do mě píchne, jenom ať mě přestanou bolet ty bedra. Takže první mi udělali klystýr (není to taková katastrofa jak jsem si mysela) a pak že teda si mám dát pořádnou sprchu a půjdou mi píchnout ten epidural. Když přišla paní anestezioložka a viděla po hmatu moje bedra, v ten moment všichni pochopili, proč tak hrozně chci epidural :D. Po napíchnutí epiduralu přišla na řadu plodová voda. Předem říkám, že jsem pořád byla vysmátá a nic mě kromě těch beder netrápilo. Přišla teta a píchli mi teda plodovou vodu s tím, že mi dají pak chvíli a že uvidíme jestli se to nějak někam posune a jestli ne, tak že mi dají oxitocin. Když mě po půl hodině přišla zkontrolovat a zjistila že teda nic moc, šla pro oxitocin a dala mě na monitor ať vidí jak se to hne. Než mi stihla napíchnout oxitocin a dát druhou dávku epiduralu, tak bylo pozdě. Jenom se šla podívat na monitor a viděla jak hýbu břichem, bylo jasno-rodíme! Předem říkám že tohle všechno se stalo během hodiny od toho co mi praskli vodu. Než jsem se stačila pořádně rozkoukat co se kolem děje a že je tam najednou nějak moc lidí, tak malá Emička byla na světě. Od mého prvního zatlačení až po poslední uplynulo pouhých 6 minut a já tohle všechno zvládla bez nějakého extra šití. Dle slov paní doktorky to všechno byli jenom kosmetické stehy. A tímto okamžikem se mi změnil svět. Na oddělení šestinedělí jsem byla naprosto nadmíru spokojená. Sestřičky a celkově personál tam byl strašně příjemný a já už se těším jak tam půjdu rodit podruhé. 

Uff..jsem ráda že jsem to nějak tak zvládla sepsat a dát ještě dokupy. Kdybych to měla shrnout do jedné věty, tak to byl ten nejlepší porod jaký jsem si mohla přát 💖.

Budu se snažit, tady sepsat článek dřív než zase za půl roku. Mám něco málo ještě v plánu sepsat, ale uvidíme jak to bude časově. A co vy? Jak jste se za tu dobu co jsem zde nic nenapsala, měli? Už kupujete vánoční dárky a začínáte se nalaďovat na vánoční atmosféru?

Mějte se zatím krásně! 
M.

události posledních dnů/měsíců se tak otočili, že jsem vůbec nějak neměla náladu cokoliv psát nebo potom spíš neměla čas. Zkusím to vzít v rychlosti co se vlastně všechno semlelo během minulého roku. Začátek roku 2020 byl takový klasický, docela dost pracovní, ale zároveň jsem byla schopná si pořád najít trochu času jak na sebe, tak na rodinu. V půlce roku přišla ta všemi známá pandemie a já měla konečně možnost aspoň trochu zvolnit, i když my jako květinářství jsme fungovali pořád. A teď přesně jak má fungovat rovnováha, tak začala působit.. to že jsem sice trochu zvolnila, bylo super, ale přišlo trochu smutné období kdy jsem začala víc přemýšlet a rozešla jsem se s bývalým přítelem. Měla jsem kolem sebe spoustu super lidí, kteří mi hodně pomohli na to všechno zapomenout, i když to vlastně byla moje iniciativa. 

Květen mi utekl jako voda a já měla v plánu zase další tetování, které tak nějak vyjadřovalo úplně všechno co mělo v ten moment vyjadřovat. V tu dobu jsem taky poznala jednoho super kluka, se kterým jsme se tak lehce oťukávali a já moc nevěřila tomu, že by z toho někdy mohlo něco být. Pořád jsme se domlouvali, že si zajdeme na kafe a popovídáme si, ale nikdy nám to kafe takhle venku nevyšlo :D. Tak jednoho dne, když jsem odjížděla z tetování, jsem mu napsala, že už jedu domů a že jestli chce, tak jsem kolem 8 večer volná. Už nebyla cesta zpět a já myslela, že budu celkem nervózní, ale kupodivu jsem byla docela klidná (což u mě nebývá vůbec zvykem). Dokonce jsem i začala celkovou konverzaci, a na tohle jsem nebyla už vůbec zvyklá. Druhý den jsme se viděli znovu.. a moje nedůvěra v to, že tohle nevyjde se proměnila v něco naprosto kouzelného. Vídali jsme se pokaždé, když byla nějaká volná možnost. A jak čas plynul, tak já už se v půlce srpna stěhovala k němu. Začátky nebyly ani trochu jednoduché. Měla jsem strach na cokoliv sáhnout, abych náhodou něco nepokazila. Ale všemu pomohl čas a já si začala pomalu zvykat na všechno. Užívali jsme si spolu plnými doušky léto, jeli spolu a s jeho rodinou na dovolenou a já začínala mít divné tušení, že něco není úplně tak jak jsem zvyklá. 

Psala jsem o tom všem kamarádce a její první reakce na to všechno byla jasná- běž si udělat test!. Já si z toho dělala srandu, že to se prostě občas stane, že vám vynechá menstruace. Ale co už mi nepřišlo úplně normální bylo to,že mi bylo po každém jídle neskutečně zle. Takže po návratu z dovolené moje první kroky byli jasné. Šli jsme nakoupit pár nezbytných věcí a já sáhla rovnou po dvou testech, kdybych náhodou něco udělala špatně, protože jsem pořád nevěřila tomu, že by to šlo tak rychle. Chtěla jsem si ten test udělat co nejrychleji, ale věděla jsem že ten víkend máme slavit narozeniny a já nechtěla být buď smutná z toho že to nevyšlo nebo naopak moc opatrná tak, že by to přišlo každému moc podezřelé. Takže jsem si test udělala po oslavě v ten den, kdy měla přijet kamarádka, která o tom všem věděla. Přítel byl v tu dobu taky doma a všechno tohle věděl, takže žádné překvapení se nekonalo. Vzala jsem tedy test a šla na to. Chvíli jsem tedy počkala, ale nemusela jsem ani čekat dlouho aby byl výsledek hned jasný..pozitivní. Vyšla jsem ven a absolutně nevěděla co říct. Takže jsem přítelovi strčila test do ruky, sedla si vedle něj a objali jsme se. A tak začala jedna další kapitola mého života. 

Myslela jsem si, že to vydržím mamce neříct, ale vzhledem k tomu, že ví úplně všechno a věděla i to že mám doma dva testy, tak to nakonec ze mě vypadlo. Už zbývalo jenom to se objednat k paní doktorce, která mi teda oba dva pozitivní testy potvrdila. Upřímně jsem ráda, že jsem měla v práci ještě týden dovolené, který jsem si teda vybrala hned co to šlo. Nebyla jsem schopná cokoliv udělat jak jsem byla pořád unavená a mám pocit, že jsem snad půlku dne vždycky prospala. Ranní nevolnosti jsem úplně neměla, ale ráno jsem měla spíš pocit že mám žaludek jak po pořádné chlastačce den předtím. Ten pocit přetrvával, dokud jsem něco nejedla, v ten moment to bylo v pohodě. Týden dovolené utekl a mě čekal návrat zase do práce. Řekla jsem tedy holkám co se děje, kdyby mi náhodou bylo někdy zle, tak ať ví proč. Ty to vzali celkem v klidu a přišlo mi to takové celkem v pohodě. Moje ranní nevolnosti ustoupili a já byla fakt ráda. Unavená jsem byla vlastně tak nějak pořád a do toho se ještě přidala bolest hlavy. A v ten moment, kdy mi přestalo chutnat i kafe, jsem věděla že to začíná být asi hodně špatné, protože já kafe fakt milovala a byl to jediný způsob jak se udržet na živu. Tohle nechutenství ke kávě se mě drželo do konce 3.měsíce kdy to potom bylo úplně v pohodě. Taky se mi vrátila veškerá energie do života, za což jsem byla fakt ráda, protože jsem aspoň mohla udělat spoustu věcí a neválela jsem se jenom v posteli. Jednou jsme se rozhodli, že to teda našim rodičům řekneme. Já měla lehčí to, že mamka to věděla, ale pořád tady byl taťka který to netušil. (Teda aspoň jsem si to takhle myslela). Dala jsem teda taťkovi obálku do ruky a ten aniž by se podíval dovnitř nám řekl že teda gratuluje. Nakonec z mamky vylezlo to, že to taťkovi řekla v ten moment, kdy já šla pro potvrzení k paní doktorce a napsala jsem pak mamce že to je teda potvrzené a bude babičkou. Slzy a dojetí proběhlo a já byla nejšťastnější. V moment, kdy jsme to volali přítelovým rodičům už takové nadšení nebylo. První dotaz, který padl byl ten kdy se teda vezmeme, když spolu čekáme miminko.. Co si budeme povídat, byla jsem celkem zklamaná. 

A než jsem se stihla nadát, byl konec 1. trimestru, a já do 2.trimestru vstoupila celá šťastná, natěšená na to co mě čeká a hlavně plná energie. Ale co si budeme povídat, myslela jsem že na začátku kromě toho že vám je ráno jenom špatně, nic jiného není..spletla jsem se :D

Já jenom doufám, že se vám ozvu dřív než za rok :D