Nebudu vám tady vyprávět o tom co jsem dělala kdysi nebo jak jsem se chovala, ale účelem tohoto článku je spíš to, kým jsem teď po tom všem čím jsem si prošla..to jak jsem silnější a některé věci v životě mě již nechávají chladnou.
Abych byla upřímná, vůbec nevím jak začít. Možná bych začala tím, že jsem neměla zrovna nešťastnější dětství. Začalo to už od narození a to tím že jsem se narodila na pravém oku bez duhovky a nevidím na něj. Ve školce to bylo v pohodě, ale horší to už bylo ve škole, kde si toho většina všimla. Do toho jsem ještě nebyla nejštíhlejší, takže si na mě vymýšleli různé básničky, brali mi věci a pomlouvali. Byla jsem taková černá ovce třídy. V tom všem škaredém jsem si stejně ve třídě našla kamarádku, které jsem vděčná ještě do teď ♥ (Jestli to Anetko čteš, tak tě moc zdravím a musíme se co nejdřív vidět! ♥.) Tohle mě naučilo nebrat si některé věci tak silně k srdci a myslet si o lidech svoje, když nic neví.
  Přišla střední škola a všechno bylo zase úplně super, byla jsem ráda že máme dobrý kolektiv a nikdo se mi nesměje za to, jak vypadám. Ale pořád jsem měla takový ten pocit, že mě nikdo nebude chtít kvůli toho jak vypadám a že jsem "jiná".. Všechny ty obavy ale zmizeli v okamžiku, kdy jsem se poprvé (když nepočítám ty dětské lásky) pořádně zamilovala. Chovala jsem se jako šílená. Byla jsem ráda že konečně přišel ten pravý, kterého si jednou vezmu a budu s ním mít děti. Ano, taky jsem si jako každý poprvé myslela že nám to vydrží na věky :D Teď když to píšu, tak se tomu jenom směju. Jenže po čase přišli první hádky, vyměňování názorů, pauzy a podobné neshody.  A to nemluvím o tom jak moc mě ovlivnil v některých věcech. Najednou jsem to neviděla všechno tak růžově a po 2,5 letech jsme se rozešli. Nebudu tady udávat úplně důvod, to si nechám pro sebe, ale naučilo mě to další věc. Nemá cenu zůstávat ve vztahu, kde nejste šťastní. Musíte být hlavně šťastní vy a ne někdo jiný.
Když se nad tím tak zamyslím, nenaučilo mě to jenom to být šťastná, ale taky to že žádný chlap nestojí za to aby jste omezila nebo se vykašlala na některé kamarády i když se to druhé polovičce nelíbí. Kamarádi tady byli dřív než on/a.
Ostatní věci asi ani neměli nějaký důvod.. Možná je tu ještě jedna věc.
  Nezažila jsem snad horší pocit než ten, když vám lže vaše v tu dobu nejlepší kamarádka o něčem u čeho víte, že to není tak jak vám ona tvrdí a ještě si za tím bude silně stát a pravdu stejně nepřizná. Ale nebylo to jenom kvůli toho. To mě naučilo nevěřit hned tak lidem všechno. A taky to že lidi se umí sakra dobře přetvařovat, když chtějí.
  Pak jsou tady důvody jako několikrát zlomené srdce, kdy mám teď pocit že mi ho snad už ani nikdo nemůže zlomit, takže z toho bych si měla vzít to, že musím být silná a bůh pro mě hledá někoho vyjímečného.
Nejnovější změna a ponaučení je to, že maturuju až v zaří, kvůli jednoho předmětu. Proto všechno má svůj důvod a mělo to tak být. I když mě to třeba mrzí a mám občas vztek sama na sebe, tak přece hvězdy září v září. Takže musím pořádně zazářit a udělat jednu velkou tučnou tečku za tímto obdobím, kterým jsem procházela asi 6 let :D.

Přeju vám krásné dny ♥

Mája xoxo