Když jsem byla mladší, vždycky jsem byla pevně rozhodnutá v tom že můj přítel musí být ten nejkrásnější princ na světě🤴a vlastně mi bylo i jedno jaký bude povahově, jestli bude hodný a nebo jestli se vlastně bude umět chovat, hlavně aby byl hezký a vypadal dobře na fotce..💁.
Jakmile jsem začala hledat toho mého "pana dokonalého" jsem tak nějak zjistila že nevím jestli je to pro mě úplně to pravé. Protože jakmile přišlo na takové to poznávání, jsem zjistila že vlastně nechci kluka který se každý víkend opíjí v baru a nabaluje jiné holky. A nebylo to třeba jenom tohle, pokaždé byl háček v něčem jiném třeba..ale pořád jsem si tak nějak říkala, že se to dá skousnout, však co že tě třeba potom podvede, hlavně že bude vypadat pěkně 😅. Když se nad tím tak zamyslím, byla jsem kdysi hodně nespokojená sama ze sebou, takže jsem si prostě potřebovala asi něco dokazovat nebo tak, těžko říct, sama to teď moc nechápu. A když jsem pak byla hrozně zamilovaná, vylezlo z toho to že si všichni dělali akorát srandu, protože proč ne když je holka naivní. Pak mi to nějak najednou přeplo v hlavě a já si začala nějak uvědomovat že vzhled vlastně není to nejdůležitější. A tak taky začal můj první vztah.. ten kluk se úplně vyjímal mému ideálu kluka, kterého jsem si celou dobu přestavovala. Na fotkách jsem byla většinou ta hezká já a on byl ten kdo většinu fotek kazil :D. Tím se mi asi i trochu zvedlo sebevědomí a uvědomila jsem si že nejsem tak škaredá a to že mě vlastně většina odmítala nebyla moc moje chyba. Začátky vztahu byli fakt krásné, vzpomínám na ně celkem ráda, ale po čase přišlo i to méně hezké a ne tak lichotivé, já jsem byla kvůli toho snad 24/7 v depresi a on si to hrozně užíval jak mi tak někdy přišlo. A já si v tu dobu uvědomila, že vlastně tohle pro mě taky není moc to pravé, a že si zasloužím lepší zacházení než jsem nalezla u něj. Samozřejmě tam bylo víc důvodů, ale rozebírat to tady úplně nechci. A tak jsem odešla ze vztyčenou hlavou nahoře a bylo mi strašně fajn. Ale pořád jsem měla tu vizi že prostě hlavně záleží na tom jakou má povahu, ale už jsem si na nějaké věci začala dávat pozor. Když jsem si uvědomila to, že dokud nebudu mít ráda sama sebe, nebude mě mít rád nikdo jiný, najednou bylo všechno úplně jiné. Mohla jsem mít i takové, kteří vypadali slušně, ale nějak to stejně nevycházelo, neměla jsem nějak štěstí najít mojí spřízněnou duši, která by chápala to jaká vlastně jsem, mohla bych se s ním chovat úplně přirozeně a další takové kravinky, které jsou pro mě prostě důležité. Když bych se teď měla podívat procentuálně jakou má u mě váhu vzhled x chování tak to je tak 20% x 80%. A upřímně? Je to takhle nejlepší. Protože k čemu nám bude kluk, který se neumí chovat, jsme mu jedno a bude mít v hlavě jenom to aby byl krásný. Oproti tomu mít kluka, který by nevyhrál sice Muže roku, ale je krásný povahou uvnitř, je největší výhra v životě♡ . Co jsem vlastně tímhle článkem chtěla říct? Ať se vykašlete na to jak člověk vypadá, protože každý člověk věkem stárne, přidají se jim na obličeji vrásky, jeho břišáky nebudou už takové jako když jste byli na začátku vztahu. Kdežto povaha..ta vám zůstane i v 50 pořád stejná♡♡ .

Mája xoxoxo